KAŽDÝ DEN SE POČÍTÁ

Každý den se počítá.

V poklidném módu mého života, kdy si konečně spousta věcí po mnoha letech sedla na své místo a prožívala jsem šťastný a naplněný život, jsem odjela na prázdniny do Čech s Kevinem. Kevinovi bylo 10 let a Čech si užil každý rok co nejvíc to šlo, je to náš druhý domov. Pocházíme z Nymburka, mám to město moc ráda a mám na něj z dětství i svého dřívějšího života nádherné vzpomínky.

Navštívili jsme babičku v úterý a necítila se dobře, měla antibiotika a zápal plic. Druhý den jsme si volali, že je v nemocnici v Nymburce a má nález na plicích. 10.10. ve čtvrtek ráno po osmé hodině nám telefonicky sdělili nález a informaci, která přišla jako blesk z čistého nebe. Rakovina plic s metastázemi do jater, ledvin, zádových svalů a pravděpodobně i mozku. Metastáze do mozku se potvrdily den poté. Prognóza života zhruba rok.

Muselo se okamžitě začít jednat a řešit věci, navštěvovat maminku v nemocnici a přemýšlet nad tím, co má v životě ještě smysl. Zda nějaká alespoň úlevná léčba je ještě ve hře, co chce mamka, co bychom pro ni chtěli my…po náročném týdnu návštěv v nemocnici, získávání informací a srovnávání se se situací jsme se museli vrátit do Švýcarska kvůli práci a škole. Bohužel mamča po přeložení do Mladé Boleslavi na specializované pracoviště během týdne tak rychle šla dolů, že nebylo na co čekat. Chtěla jsem se za ní hned vrátit, ale nechtěla jsem jednat ukvapeně a počkala si na výsledky biopsie nádoru.

Bohužel 2 týdny po první diagnóze 24.10. výsledek biopsie zněl malobuněčný karcinom, jeden z těch nejagresivnějších. Průměrná doba dožití 8 týdnů. A tak jsem vše zrušila, syna přenechala v péči jeho tatínka a mého stávajícího partnera. Zařídila jsem, co šlo a 25.10. si vzala autobus do Čech.

Nikdy nezapomenu na tu noc v autobuse, kde mi teprve po těch dvou týdnech opravdu došlo, co to znamená a kam jedu. Probrečela jsem skoro celou cestu a před myšlenkami se ve tmě autobusu bez společnosti někoho z přátel či rodiny nebylo kam schovat. Ten smutek, že vše jde tak rychle a brzy. Jak dlouho to bude trvat, jak moc bude mamka trpět, zvládnu se o ní postarat? Zvládnu to psychicky?

27.10. mi maminku přivezli z Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi, kde byla týden, domů. Začal náš závěrečný sprint životem, jen my dvě u mamky doma, až do konce. Měla obrovskou radost, zvládla ještě za pomoci ze sanitky s oporou nás dvou lidí dojít domů. To byl jeden z posledních výkonů, v podstatě od 9.10. už jen ležela či seděla na posteli, motorika rychle odcházela a i sezení už u nás doma nebylo skoro možné. Zkusily jsme to třikrát, a pak už to nemělo smysl.

První noc jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Spala jsem s mamkou na jedné posteli 120 cm široké a nevyspaly jsme se ani jedna. Já měla tedy za sebou dvě noci téměř bez spánku, zdravotní stav mamči po 11ti dnech, kdy jsem ji neviděla, se tak zhoršil, že byl problém to vůbec zpracovat a akceptovat. V pondělí jsme měly ještě pěkné okamžiky, nějaké to jídlo se zvládlo, dokonce i řízek s kroketama.

Na návštěvu jezdila mamky sestra a nejbližší přátelé, takže jsem většinou měla prostor na procházku či nákup. Tři dny byly velmi těžké, jelikož s pomocí a domácí péčí nastupoval hospic až ve středu. V pondělí večer jsem tedy na tom byla asi psychicky nejhůř po dvou probdělých nocích a pocitu, že nejsem schopná se o mamku dostatečně postarat. Absolvovaly jsme spolu jedno pořádné mytí a to nás tak vyřídilo obě dvě, že další mytí jsme nechávaly až na pečovatelkách, aby nám ukázaly jak pořádně na to.

Obrovská záchrana a pomoc byl nástup lidí z hospice a dodání polohovací postele již v úterý. Potom jsem se mohla celkem dobře vyspat a nabrala jsem sil, informace o péči, upravenou medikaci a pomoc pečovatelek na hodinu denně.

Pan doktor při přijímací zprávě se mamky ptal, zda ví, že jsou to poslední týdny, a zda chápe co řešíme. „Každý den se počítá“. Jediné, co můžeme udělat je z každého dne si ještě sebrat maximum pro nás, vše si říct, čas si užít a být spolu.

Nikdy mi nedošlo, že opravdu s tímto naladěním můžu přeci žít každý den. Ano, všichni známe to slavné žij teď a tady, žij přítomným okamžikem a tak dál. Dost jsem to v životě už i praktikovala. Ale v těchto okolnostech taková věta nabyde zcela jiného významu. Prvních 8 dní jsme měly opravdu hezké chvíle, dlouhé rozhovory, stihly jsme zařídit vše kolem posledních přání, financí a dokonce jsem se i naučila obsluhovat elektronické cigarety, aby si mohla mamka zapálit. V tomto případě už opravdu nebylo proč se držet zpátky.

Další dny už byly méně veselé. Hodně se spalo, hodně se drželo za ruku, míň se mluvilo a už se chtělo umřít. To vyslovení o smrti následovalo nejprve formou vtipů – dám si Baileys a pak můžu umřít. Dones mi džus z černého rybízu a pak už můžu umřít. Budu co nejvíc kouřit, ať už můžu umřít…až do posledních vět. Už mě to nebaví, už to stačí. Bojím se, že se zase vzbudím. Chci už jen spát. Už chci JEN umřít.

Tento text píšu 9.10.2024 a maminka leží vedle mě, většinu dne jsme se držely za ruku a už jsem si k ní přesunula i křeslo. Celou dobu nás po tyto dny obklopovalo sluníčko a krásné počasí. Dnes půjdu na procházku asi až za tmy, koukám tedy z okna na slunce, listy břízy, modrou oblohu, obrázek od mého syna, co pro babičku nakreslil. Stihnul jí naštěstí ještě přes video zahrát na housle, když ještě viděla a vnímala. Teď už bohužel skoro nevidí a nemůže mluvit. Nádor v mozku se rozšiřuje obrovskou rychlostí a poslední dny nemůže ani sama pít. Dnes ráno byl problém spolknout prášky.

Celý tento zážitek je obrovsky silný a cítím, jak mi to změnilo pohled na život. Byla jsem schopná ukončit pracovní vazby, které neměly smysl. Vytřídili se mi přátelé, o které se mohu opravdu opřít. Neskutečně mě podpořili lidé, od kterých bych to vůbec nečekala. Hodně mi pomohly zprávy od lidí i jejich komentáře či podpora na sociálních sítích. Nechtěla jsem sdílet smutné a intimní věci, snažila jsem se celou věc přiblížit v těch hezkých detailech, které k celému procesu patří. Sama jsem se udržovala v nějakém režimu zhruba 5 minut mého cvičení denně, alespoň hodinu rychlé chůze na čerstvém vzduchu a uklidila jsem celý byt.

Když uklízím kolem sebe, dělám většinou pořádek i v sobě. Uklizeno jsem měla ale poměrně rychle, rozložila jsem si to na týden po částech, vždy když mamča spala. Takže ty poslední dny, kdy už opravdu potřebuje mít někoho vedle sebe a držet se za ruku, jsem tu pro ni. Sedím vedle a píšu tyhle řádky, koukám z okna a přemýšlím, zda si mám dát zase Becherovku – která mě od 4. dne doprovází velkým panákem večer před spaním.

Ať dělám, co dělám, většinou nemohu usnout před půlnocí. Mamka se budila ve 4:45 ráno a chtěla si půl hodiny povídat. To bylo velmi náročné, ale dala jsem to. Teď už poslední dva dny spí i ráno, takže mám za sebou dvě noci, kdy jsem se celkem vyspala. Máme vše srovnané, vyřízené, uzavřené a čekáme… a to čekání je krásné i děsivé zároveň. Stále si neumím představit, že nebude komu zavolat, když budu chtít něco důležitého probrat a nejlepší radu mi vždycky dala mamka.

22.11.2024 – čtu tento text a už bohužel vím, jaké to je nemít komu zavolat a necítit mamčinu přítomnost či objetí. Ta prázdnota je nepopsatelná a i když mi představa, že je tady pořád se mnou a ve mně hodně pomáhá, tak stále je to vše velmi čerstvé. Chce to čas. Krok za krokem. Já vím.

Jsem vděčná za to, že jsem mohla být tou osobou, která zažila poslední vydechnutí a viděla jsem, že vše proběhlo bez bolestí, uvolněně a po mém povídání o šťastných společných momentech, které si budu pamatovat navždy.

14.3.2025 – dědické řízení je ukončeno, popel rozptýlen dle pokynů mamky za přítomnosti mého skvělého syna. Udělali jsme si ten den hezký a rozloučili se s babičkou tak, jak by se jí to určitě líbilo. Život jde dál, postupně si zvykám, ale chce to víc času a trpělivosti, než jsem si myslela.

Mami, miluju tě a moc mi chybíš. Chci ti zavolat. Chci tě obejmout. Chci si s tebou popovídat. Po přečtení některých dopisů z tvého dětství a mládí vím, jak těžký jsi měla život a chápu tě ještě víc, než dřív. Děkuju za všechno.